Hinduismus

Kdo stvořil vesmír?Existují i jiné inteligentní formy život podobné člověku?Jak končí příběh vesmíru?

Tyto a další otázky si po tísíce let kladlo již mnoho filisofů,vědců a náboženských mystiků.Každý z nich došel jistého osobního poznání na základě odlišných pozorování.V počátcích lidské civilizace považovali lidé Boha či Bohy za jakousi numinózní bytost jež vládne všem živlům.Představovali si různé Bohy,kterým pak přínášeli oběti,aby se jim zavděčily a Bohové jim byli nakloněni.Z nástupem monoteismu a příchodem židovskokřesťanské kultury opustil člověk toto své chápaní světa a vydal se cestou jednoho Boha,který však v sobě nesl stejné atributy jako všichni jeho předchůdci.Měl moc jak ničivou tak i moc plodící.Byl to stvořitel,kdož na počátku věků dal zrodu tomuto světu.Po nespočet let se člověk klanil animálnímu božstvu,jež představoval vládu nad elementy,které zvěčňovalo.Hinduismus předkládá svůj panteon božstev jako výklad symbolických aspektů jediného svrchovaného vládce Krišny.

Hinduismus

Název hinduismus pochází od perských muslimů, kteří pronikli kolem r. 1000 po Kristu do Přední Asie. Hinduismus označuje tedy náboženství vyznávané tamějším obyvatelstvem až po současnost, ač se dějiny velkých náboženských tradic Indie vyznačují hlubokými proměnami.

Bhagavadgíta

Je jednou z nejvýznamnějších posvátných knih hinduismu. Její autoritu přijímají všechny hlavní hinduistické filosofické školy, nazývané také daršany. A její dokončení je datováno do roku kolem 200 př. nl. V českém překladu Bhagavadgíta znamená "Píseň Vznešeného". Je součástí největšího indického eposu Mahabharáta.Odehrává se těsně před bitvou na Kurukšétře, kde Arjunu pojímají pochybnosti, zda bojovat a proč, či se stáhnout do ústraní a meditovat. Jeho pochybnosti jsou rozptýleny Kršnou (osmým avatarem boha Višnua) vyjevením transcendentální moudrosti v 700 verších a 18 kapitolách, pro kterou je bhagavadgíta tak ceněna.

Mahábhárata

Je to druhá nejdelší báseň na světě složená z 18 knih a 110 000 veršů. Její název vznikl ze dvou sanskrtských slov mahá (velký) a bhárata (pojmenování Indie odvozené od starobylého krále Bharaty). Autorství Mahábháraty je přisuzováno mudrci Vyasovi. Její nejstarší části jsou datovány do roku 8 st př. n. l. a postupným rozšiřováním nabyla konečné formy kolem 4 st. nl.

Pojednává se v ní o čtyřech oblastech života (dharma = povinnost, náboženství; artha = bohatství; kāma = rozkoš; touha; moksha = vysvobození) za pomoci vložených příběhů vyprávěných v rámci hlavní dějové linie. Hlavní dějová linie se týká souboje mezi dvěma skupinami bratranců o vládu nad celým védským světem. Pánduovci ztratí své právoplatné dědictví nad královstvím ve falešné hře v kostky s jejich příbuznými Kuruovci. Pánduovci pak stráví mnoho let ve vyhnanství. To po třinácti letech vyústí v bitvu na Kurukšetře, historickém poutním místě severně od dnešního Dillí. Pánduovci zvítězí za nedílné pomoci Kršny. Společně se smrtí téměř všech kšátrijů (kasta vládců a válečníků) se ocitáme na přelomu mezi Dvápara jugou a Kali jugou, věkem sporů, ve kterém žijeme nyní.

Nejautoritativnější teorie vzniku světa pochází z Manuova zákoníku (Manu smrti), podle níž je stvořitelem celého světa bůh (déva) Brahma. Svět netrvá na věky, ale je periodicky ničen a znovu tvořen (čas je v hinduismu cyklický). Postupně prochází čtyřmi věky: Krta-juga, která trvá 1 728 000 let, tretá-juga trvá 1 296 000 let, poté následuje dvápara-juga trvající 842 000 let a nakonec Kali-juga v délce 432 000 let (mezi každými dvěma věky je 400 let soumraku předchozího a poté 400 let svítání následujícího věku). Krta-jugam (též juga) představuje počáteční zlatý věk, každý další věk je o něco horší v upadají mravy, snižuje se délka života i inteligence (nyní žijeme v Kali-juze). Cyklus těchto čtyř věků se nazývá mahájuga a trvá 4 320 000 let. Až skončí, nastane pralaja - rozplynutí. 1000 mahájug tvoří jednu kalpu. Po uplynutí každé kalpy následuje mahápralaja – velké rozplynutí. Dvě kalpy také představují jeden Brahmův den (jedna kalpa pro den a jedna pro noc). Brahma se dožije 100 „svých let“, poté umírá, ale kosmický cyklus pak začne znovu. Existují i další podobné systémy, ale tento je nejrozšířenější.

Zajímavý je přístup ke stvoření světa ve Védách. Nejzákladnějším hymnem celého Rgvédu je Píseň o stvoření světa (RV 10.129). Autor této písně se v jejích prvních dvou strofách snaží zbavit různých rozšířených představ tím, že ukazuje, že při vzniku světa nebylo vůbec nic („Nebylo jsoucna ani nejsoucna tehdy…“). Poté dochází k tomu, že na počátku byla voda (což je rozšířená představa v Indii) – pravděpodobně ve smyslu „chaos“. Motivem stvoření pak byla touha (káma, smyslná touha), což je myšlenka, která se objevuje i jinde. Sám proces stvoření ale nemůžeme pochopit – „Nemůžeme jej pochopit jinak než působením, podnětem vyšší moci“. Sám básník píše:

Kdo v pravdě ví, kdo může na světě říci,
odkud vše vzniklo, odkud se vše vytvářelo.
Bozi se zrodili později s tímto světem.
Kdo tedy ví, z čeho svět povstal

 Ten, jenž toto stvořil svou mocí,
ať sám vše vykonal nebo ne,
on, bdící nad světem v nejvyšším nebi,
jistě to ví - nebo neví to ani on sám.

Poměrně starou a důležitou myšlenkou je nauka o reinkarnaci (v plné šíři se objevuje už v Upanišadách). Lidská duše se podle ní po smrti znovu narodí do jiného těla. Kde a v jakých podmínkách se narodí určuje tzv. karmanový zákon (od karman = čin). Člověk si svými činy vytváří buď dobrou nebo špatnou karmu, která se postupně hromadí a projevuje se v tomto a příštích zrozeních. Tento zákon je zcela nezávislý na bozích – je to prostě příčina a následek a člověk se dopadu své karmy nemůže vyhnout. Karmu vytváří i mluva. Negativní karma není dána „neposlušností vůči Bohu“, ale porušením vesmírných zákonů dharmy. Příčinou toho je nevědomost (avidja), která je postupně odstraněna a nahrazena poznáním – „Satjaméva džajaté“ (Mundakópanišada), „Pravda vždy vítězí“.

Z tohoto koloběhu zrození (samsára), který je považován za velice strastný, je možno se dostat jedině vysvobozením (mókša) – to je doména mnoha spirituálních směrů. Zásadní předěl tedy pro hinduismus není smrt (jako ku příkladu v západních náboženstvích), ale dosažení mókši.

Život muže (předně bráhmana) by měl být podle Manuova zákoníku rozdělen na 4 období (ášramy):

1. brahmačárin – student, učí se védy a další písma pod vedením gurua

2. grhastha – hospodář, věnuje se rodinnému životu

3. vánaprastha – poustevník, odchází do lesů, aby hledal spirituální poznání

4. sannjásin – svatý muž, stav, který usnadňuje vysvobození

Uspořádání společnosti

Často zaměňované pojmy jsou varna a kasty. Obyvatelstvo se dělí na čtyři varny (někdy nesprávně kasty) + nedotýkatelní (dříve nedotknutelní), kteří se nacházejí mimo varny. Kasty (džáti, dosl. „zrození“) dělí obyvatelstvo podle povolání – kasta hrnčířů, kasta hudebníků, atd. Původně byla varna definována vlastnostmi a činnostmi^[11], ale později začala být příslušnost k džáti i varně definována pouhým narozením (děděna po rodičích) a do konce života se neměnila (bylo možné jen klesnout). Kasta je podrobnější rozdělení jednotlivých varen.

Varna doslova znamená barva – a předpokládalo se, že vyšší varny mají světlejší barvu pleti, i když dnes už to fakticky neplatí. Podle starověkých Indů čtyřivarny měly rovnocenné postavení ve společnosti, byly rozděleny podle povinností vůči společnosti a společně pracovaly ve prospěch všech. (Podle některých názorů jde jen o zpětně promítnutou představu o zlatých časech do mytologických knih).

Jednotlivé varny jsou:

1. bráhmani, kněží (jako jediní mohou provádět tradiční védské rituály) – „Zklidnění, sebevláda a pokání, čistota, snášenlivost a přímost, poznání, rozpoznávání a náboženské přesvědčení tvoří činy bráhmanů a rodí se z jejich podstaty“^[12]

2. kšatrijové, válečníci, panovníci – „Chrabrost a životnost, vytrvalost a obratnost, neochvějnost v boji, štědrost a svrchovanost patří k činům kšatrijů zrozeným z jejich podstaty“^[13]

3. vaišjové, obchodníci, zemědělci a řemeslníci – „Obdělávání polí, chov dobytka a obchod patří k činům vaišjů zrozeným z jejich podstaty“^[14]

4. šúdrové, služebníci ostatních varen – „A činností šúdry, zrozenou z jeho podstaty, je služba.“^[14]

Každá varna má podrobně stanovené povinnosti, které rozebírá Manuův zákoník. Tyto povinnosti se týkaly mužů, protože ženy se neúčastnily společenského života a jejich povinností byla oddanost manželovi a mateřství.

Tzv. nedotýkatelní (Mahátma Gándhí razil termín haridžan, „boží lid“, nebo dalit, „utlačovaný“, v sanskrtu dalita - दलित) nepřísluší k žádné varně a jsou zcela naspodu sociální hierarchie. Mohou vykonávat jen rituálně nečisté práce a platí pro ně mnohá přísná omezení (např. člověk s varnou by se znečistil už tím, kdyby na něj padl stín nedotýkatelného).

Dalším atributem, který hinduisty společensky zařazuje, je gótra (dosl. „ohrada pro krávy“, významově podobná slovu „rod“ či dynastie). Ta hraje roli především při svatbě – ženich a nevěsta musejí mít stejnou kastu, ale odlišnou gótru (těch je poměrně velký počet, například v Bengálsku je bráhmanských góter okolo čtyřiceti). Ohledně svatby platí mnoho dalších nařízení (jsou i jemnější rozlišení než gótry, atd.).^[15]

Mnoho v Indii vzniklých duchovních směrů bylo proti úpadkovému kastovnímu systému (zcela explicitně a jasně např. buddhismus). Ty ale většinou neměly za cíl reformovat celou společnost (spíše se odtrhly od většinové společnosti). O reformu v pravém slova smyslu začaly usilovat až později vzniklé organizace. Už roku 1828 založil Rámmóhan Ráj v Bengálsku společnost Brahmo samádž, která měla za svůj cíl zrušit diskriminaci na základě varen i kast. Další, ještě populárnější hnutí, byl Árja samádž (Společenství Árjů, zal. 1875), které se snažilo očistit hinduismus od domnělých pozdějších zvyků, hlásalo návrat k védám a reformu sociálního systému hinduismu (žádná dědičná privilegia vyšších kast, apod.). Od roku 1950 jsou dle ústavy Indické republiky všechny varny i další společenská rozdělení rovnoprávné a diskriminace na základě varen je zakázaná. Toto se ale nepodařilo zcela prosadit. Ve městech se už většinou na varnu či kastu nehledí, ale na vesnicích tento systém často přetrvává. (Společná gótra jako překážka sňatku je ale zakotvena v zákoně z roku 1955, který dosud platí).