Archetypální psychologie
Archetyp v podstatě představuje nevědomý obsah, který se uvědoměním a vnímáním mění, a to ve smyslu toho kterého individuálního vědomí, v němž se objevuje. Co je míněno „archetypem“, je snad jasně řečeno jeho právě objasněným vztahem k mýtu, tajnému učení a pohádce. Pokusíme-li se však vypátrat, co znamená archetyp psychologicky, celá věc se zkomplikuje. Ve výzkumu mýtů jsme se dosud vždy spokojovali se solárními, lunárními, meteorologickými, z říše rostlinstva odvozenými a jinými pomocnými představami. Že jsou mýty v první řadě psychické manifestace, které zobrazují podstatu duše, jsme si dosud téměř vůbec nepřipouštěli. Na objektivním vysvětlení obecně známých věcí primitivovi záleží zprvu málo, avšak má nevyhnutelnou potřebu, nebo lépe řečeno jeho nevědomá duše má nepřekonatelné puzení asimilovat veškerou vnější smyslovou zkušenost v duševní dění. Primitivovi nestačí vidět, že slunce vychází a zapadá, nýbrž toto vnější pozorování musí být zároveň i duševním děním, to znamená, že slunce musí ve své proměně znázorňovat osud boha nebo hrdiny, který vlastně nepřebývá nikde jinde než v duši člověka. Všechny mytizované přírodní procesy jako léto a zima, změny Měsíce, období dešťů atd. nejsou rozhodně pouhé alegorie* právě těchto objektivních zkušeností, ale jsou spíše symbolické výrazy pro vnitřní a nevědomé drama duše, které může lidské vědomí pochopit cestou projekce, tedy zrcadlené v přírodních událostech. Projekce je tak důkladná, že bylo zapotřebí několika tisíciletí kultury, aby byla byť jen částečně oddělena od vnějšího objektu. V případě astrologie například došlo dokonce k absolutnímu očerňování této prastaré „intuitivní vědy“ (scientia intuitiva), protože člověk nebyl schopen oddělit psychologickou charakterologii od hvězd. A kdo dnes ještě nebo opět věří v astrologii, znovu zpravidla propadá staré pověrčivé domněnce o vlivu hvězd, ačkoli každý, kdo umí vypočítat horoskop, by měl vědět, že od dob Hipparcha z Alexandrie je jarní bod stanoven na 0° Berana a že se proto každý horoskop zakládá na arbitrárním zvěrokruhu, protože právě od dob Hipparchových postupně jarní bod v důsledku precese rovnodennosti postoupil až do počátečního stupně Ryb.
Alegorie je parafrází vědomého obsahu, symbol naopak nejlepší možný výraz pro teprve tušený, ale ještě neznámý nevědomý obsah.Abychom byli přesní, musíme rozlišovat mezi „archetypem“ a „archetypickými představami“. Archetyp o sobě představuje hypotetickou, nenázornou předlohu, podobně jako „pattern of behaviour“ známý v biologii.
Subjektivita primitivního člověka je tak dojemná, že vůbec první domněnkou by vlastně mělo být, že mýty se vztahují k duševnu. Jeho poznání přírody je především řeč a vnější odění nevědomých duševních procesů. V tom, že jsou tyto procesy nevědomé, spočívá důvod, proč se při vysvětlování mýtu pomýšlelo spíše na cokoli jiného než na duši. Docela prostě se nevědělo, že duše obsahuje všechny obrazy, ze kterých kdy vznikly mýty, a že naše nevědomí je jednající a trpící subjekt, jehož drama primitivní člověk analogicky znovu nalézá ve všech velkých i malých přírodních dějích.
„V tvé hrudi jsou hvězdy tvého osudu,“ říká Seni Valdštejnovi čímž by bylo veškeré astrologii učiněno zadost, kdyby se vědělo alespoň něco o tomto tajemství srdce. Dosud jsme však pro ně měli málo porozumění. Netroufám si tvrdit, že dnes je situace v zásadě lepší. Učení kmene je posvátně nebezpečné. Všechny tajné nauky se pokoušejí zachytit neviditelné dění v duši a všechny si dělají nárok na nejvyšší autoritu. Tato pravda o primitivních naukách platí ještě větší měrou pro vládnoucí světová náboženství. Obsahují původně tajnou znalost zjevení a vyjádřila tajemství duše v nádherných obrazech. Jejich chrámy a svaté spisy obrazem i slovem zvěstují nejstarší posvátné učení přístupné každému věřícímu srdci, každému citlivému pohledu a každému pronikavému hloubání. Ba musíme dokonce říci: čím krásnější, čím velkolepější a čím obsáhlejší je vzniklý a předávaný obraz, tím více je vzdálen individuální zkušenosti. Můžeme se do něj už jen vciťovat a prociťovat jej, ale prvotní zkušenost je ztracena.
Proč je psychologie zřejmě nejmladší ze všech empirických věd? Proč jsme neobjevili nevědomí už dávno a nevykopali jeho poklad věčných obrazů? Zcela prostě proto, že jsme měli pro všechny věci duše náboženskou formuli, jež je mnohem krásnější a obsáhlejší než bezprostřední zkušenost. Vybledl-li pro mnohé svět křesťanských představ, jsou zato symbolické klenotnice Východu ještě plné zázraků, jež mohou zálibu v podívané a nových hávech živit ještě po dlouhý čas. Navíc jsou tyto obrazy – ať už jsou křesťanské nebo buddhistické či nějaké jiné – krásné, tajemné a bohaté předtuchami. Čím běžnější nám jsou, tím více nám častým užíváním zevšedněly, takže zbyla jen jejich banální vnějšková formálnost ve své téměř nesmyslné paradoxnosti. Tajemství zrození z Panny nebo homousie (soupodstatnost) Syna a Otce nebo Trojice, jež není triádou, už filosofickou fantazii nepodněcují.Staly se pouhými objekty víry. Nelze se proto divit, když se vzdělaný Evropan cítí být ve své potřebě náboženství, věřící mysli a ve svém filosofickém hloubání přitahován symboly Východu, velkolepými pojetími božstev v Indii a hlubinami taoistické filosofie v Číně, stejně jako byly kdysi srdce a duch antického člověka uchváceny křesťanskými ideami. Jsou mnozí, kteří se nejprve oddali působení křesťanského symbolu, až se zapletli do kierkegaardovské neurózy nebo až se jejich vztah k Bohu vyvinul v důsledku vzrůstajícího ochuzení symboliky v nesnesitelně vyhrocený vztah já – Ty, aby pak podlehli kouzlu svěží neobvyklosti východních symbolů. Toto podlehnutí není nutně vždy porážkou, nýbrž může dokazovat otevřenost a životnost náboženského cítění. Něco podobného pozorujeme u východního vzdělance, který se nezřídka cítí být přitahován křesťanským symbolem nebo vědou, tak neadekvátními východnímu duchu, a rozvíjí pro ně dokonce záviděníhodné porozumění.
Pokud jsme udělali všechno, co jsme udělat mohli, pak už zbývá jen to, co bychom ještě mohli udělat, kdybychom to věděli. Kolik toho však člověk ví sám o sobě? Je to podle všech zkušeností velmi málo. Pro nevědomí proto zbývá velký prostor. Jak známo, modlitba vyžaduje velmi podobný postoj, a proto má i odpovídající účinek. Nutná a potřebná reakce kolektivního nevědomí se projevuje v archetypicky ztvárněných představách. Setkání se sebou samým znamená nejprve setkání s vlastním stínem. Stín je ovšem úžlabina, úzká brána, jež je trýznivě těsná, a toho nezůstane ušetřen nikdo, kdo sestoupí do hluboké studny. Člověk ale musí poznat sám sebe, aby věděl, kdo je, protože to, co přijde po smrti, je nečekaně nekonečný, rozsáhlý prostor plný neuvěřitelné neurčitosti, patrně žádné uvnitř a žádné vně, žádné nahoře a žádné dole, žádné zde nebo tam, žádné moje a žádné tvoje, žádné dobro a žádné zlo. Je to svět vody, v němž se vznáší vše živé, na čas zastaveno, kde začíná říše „sympatiku“, duše všeho živého, kde jsem neoddělitelně tím i oním, kde prožívám v sobě druhého a kde druhý prožívá mě jako já.Kolektivní nevědomí je cokoli, jen ne do sebe uzavřený, osobní systém, je to celosvětová a světu otevřená objektivita. Já jsem objektem všech subjektů, naprosto obráceně než v mém obvyklém vědomí, kde jsem stále subjektem, který má objekty. Jsem tam v bezprostřední sounáležitosti se světem propojen do té míry, že velmi snadno zapomínám, kdo ve skutečnosti jsem. „Ztracen sám v sobě“ je správný výraz, který charakterizuje tento stav. Toto bytostné Já je ale svět nebo nějaký svět, kdyby ho vědomí mohlo vidět. Proto musí člověk vědět, kdo je.
Sotva se nevědomí někoho dotkne, už jím člověk je, protože si není vědom sám sebe. To je prvotní nebezpečí, které primitivní člověk, jenž sám je tak blízko tomuto plérómatu (plnosti, duchovnímu světu kolem prvotního božství), zná a které je předmětem jeho bázně. Jeho uvědomění je totiž nejisté a stojí na vratkých nohou. Je ještě dětské, právě se vynořivší z prvotních vod. Snadno se přes ně může převalit vlna nevědomí a on zapomene, kdo byl, a dělá věci, v nichž již sám sebe nezná. Proto se primitivové bojí neovládaných afektů, že v nich vědomí příliš snadno zaniká a dává prostor posedlosti. Veškeré snažení lidstva proto směřovalo k upevnění vědomí. Tomuto účelu sloužily rituály, représentations collectives, dogmata; byly hrázemi a zdmi zřízenými proti nebezpečím nevědomí, „perils of the soul“ (nebezpečím duše). Primitivní rituál proto spočívá v zaklínání duchů, odčarovávání, odvracení zlého znamení, věštění, očišťování a v analogickém, to znamená magickém vytváření nápomocného dění. Jsou to tyto od pravěku zřizované zdi, jež se později staly základy církve. Proto jsou to také tyto zdi, které se bortí, když symboly slábnou stářím. Pak vody stoupají a lidstvo postihují bezbřehé katastrofy. Náboženský vůdce Indiánů z puebla Taos, Loco Tenente Gobernador, mi jednou řekl: „Američané by měli přestat ničit naše náboženství, neboť když zahyne a my už nebudeme moci pomáhat slunci, našemu otci, putovat po nebi, pak Američané a celý svět do deseti let něco zažijí; pak už totiž slunce nevyjde.“ To znamená, že bude tma, světlo vědomí zhasne a nastane temné moře nevědomí.
Lidstvo, ať už je primitivní či nikoli, stále stojí na hranicích oněch věcí, které samo koná, a přece neovládá. Celý svět chce mír a celý svět zbrojí do války podle axiomu „Si vis pacem, para bellům“ (chceš-li mír, připravuj válku), abychom uvedli jen
jeden příklad. Lidstvo nezmůže nic proti lidstvu a bohové mu jako odedávna ukazují cesty osudu. Dnes bohy nazýváme „faktory“, což pochází od slova facere, dělat. Tito „dělající“ stojí za kulisami divadla světa. Je tomu tak v malém i ve velkém. Ve vědomí jsme svými vlastními pány; jsme zdánlivě tyto „faktory“ samy. Projdeme-li však branou stínu, s hrůzou si uvědomíme, že jsme objekty faktorů. Je rozhodně nepříjemné to vědět; nic nezklame více než odhalení naší nedostatečnosti. Podněcuje to dokonce k primitivní panice, protože je nebezpečně zpochybněna svrchovaná nadvláda vědomí, již úzkostlivě střežíme, v niž věříme a která je ve skutečnosti tajemstvím lidského úspěchu. Protože ale nevědomost nezaručuje jistotu, ba naopak zvětšuje nejistotu, je snad lepší přes veškerou bázeň vědět o našem ohrožení. Správně položená otázka znamená poloviční vyřešení problému. V každém případě pak budeme vědět, že největší nebezpečí, jež nás ohrožuje, pochází z nedozírnosti psychické reakce. Rozumní a rozvážní lidé proto již odedávna chápali, že vnější historické podmínky jakéhokoli druhu tvoří pouze podněty ke skutečným nebezpečím ohrožujícím život, totiž k politicko-sociálním bludným systémům, které je nutno chápat nikoli kauzálně jako nutné následky vnějších podmínek, nýbrž jako rozhodnutí nevědomí. Tato problematika je nová, neboť všechny doby před námi ještě v nějaké formě věřily v bohy. Bylo zapotřebí již bezpříkladného ochuzení symboliky, abychom znovu objevili bohy jako psychické faktory, jako archetypy nevědomí.
Carl Gustav Jung - Archetypy a nevědomí
Planety zastupující základní archetypální principy nebo síly a jejich vzájemné úhlové vztahy, neboli aspekty, odrážejí vlivy, jež mezi těmito archetypy působí. Astrologie pracuje s deseti ,,planetami'', neboť tento výraz aplikuje také na Slunce a Lunu, což odpovídá původnímu významu řeckého slova planetes - ,,tulák''. Jinými slovy jedná se o nebeské těleso, které se pohybuje po vlastní trajektorii, aniž by sledovalo celkový pohyb oblohy. Astrologickým znamením, podobně jako planetám, se přiřazuje určitá archetypální energie.
Zvláštní význam mají čtyři body, v nichž se souřadnice dotýkají v blízkosti obvodu kruhu, které se nazvývají ascendent, descendent, medium coeli neboli střed nebe a immum coeli nebo také hlubina nebe. Planeta, které v okamžiku zrození vychází nad horizontem, se v horoskopu objeví v blízkosti ascendentu, ta, která se nachází přímo nad hlavou zrozence, bude zaznamenána u středu nebe a pokud některé nebeské těleso právě zapadá pod horizont, zakreslí se u descendentu. Planeta, zaznamenaná na spodní části horoskopu, se nachází přímo pod našimi chodidly v té části oblohy, kterou nemůžeme vidět. Je-li planeta v okamžiku zrození jedince v blízkosti těchto čtyř bodů, má podle mínění astrologů i odpovídající archetyp zvlášť silný vliv na život toho jedince.
Archetypy a jejich energie
Slunce a měsíc
Slunce vyjadřuje ústřední princip životní energie a osobní totožnosti, podstaty osobnosti vědomého já. Řidí vůli jedince i jeho tendenci vystupovat jako samostatné individuum. Archetypální energie slunce má mužskou neboli jangovou podstatu, tudíž Slunce může poukazovat na důležité mužské postavy objevující se v životě zrozence. Archetypy jakýchkoli planet, jež utvářejí významné aspekty Slunce, budou mít zvláštní výrazný vliv na život i charakter zrozence.
Oproti tomu Luna symbolizuje ty části osobnosti, které jsou vědomému egu ukryty, tedy určitou hlubokou matrici a psychosomatickou složku vlastního já. Úzce souvisí s emočně a instinktivně reaktivními aspkety osobnosti a psýché, jichž si nejsme vědomi. Tento archetyp souvisí s ženským neboli jinovým principem, s raným dětstvím a vztahem mezi matkou a dítětem, důležitými ženskými postavami objevujícími se v průběhu života a odkazem předků. Archetypy planet, které vytvářejí s Lunou významné aspekty, hrají v životě jedince významnou roli, zvlášť v oblastech, které Luna ovládá.
Merkur
Tento archetyp souvisí s intelektem, rozumem a nebo také tím, co označuje termín Logos. Vládne mentální činnosti, determinuje schopnost vnímat a učit se, formulovat a vyjadřovat myšlenky a používat slova a jazyk. Je rovněž spojován se schopností pohybovat se, přepravovat se, seznamovat se s jinými lidmi, stýkat se a komunikovat s nimi. Hlavní aspekty mezi Merkurem a ostatními planetami vypovídají o způsobu, jak člověk přijímá a předává informace, o povaze prosazování jeho intelektuálních funkci a naznačuje směr, v němž by se chtěl vzdělávat. Mytologickou postavou pro tento archetyp je řecký bůh Hermes (římský Mercurius), který plní úlohu posla bohů a průvodce duší mezi realitami.
Venuše
Tento archetyp bývá spojován především s principem lásky neboli Érotu. Nachází své vyjádření jako jinový aspekt smyslnosti a sexuality v touze po romantice, partnerství, společenských vztazích a v procesu někoho přitahovat nebo být přitahován. Venuše rovněž ovládá estetickou vnímavost, její projev v uměleckých činnostech vypovídá o smyslu pro harmonii. Hlavní aspekty, jež Venuši spojují s ostatním planetami, poukazují na významné souvislosti se schopností věnovat i přijímat náklonnost á lásku, s povahou našich vzájemných společenských vztahů a zejména romantických prožitků, dále s eměleckými zájmy, nadáním, popudy a vyjadřovacími schopnostmi. Tento archetyp nachází svůj mytologický obraz v postavě bohyně lásky a krásy Afrodity nebo římské Venuše.
Mars
Vyjadřuje princip dynamické energie, spouštěcích a hnacích impulzů. V materiální oblasti bývá spojován s přirodními i technologickými silami, válkami a dalšími konfliktními a násilnými událostmi, vitalitou, atletickou zdatností a jangovým aspektem sexuality. Na psychické úrovni odpovídá za ambice, snahu prosadit se, soutěživost, odvahu, hněv a násilí. Významné aspekty nebo tranzity zahrnující planetu Mars poukazují na souvislosti s troufalým a agresivním chováním, konflikty, konfrontancemi a rovněž na vznětlivost a náchylnost vůči zraněním. Mars, v řecké mytologii Áres, je bohem války.
Jupiter
Archetyp, kterému vděčíme za růst, rozvoj, štěstí a příznivý osud. Podmiňuje optimismus, zážitky hojnosti, úsilí hledat cosi dokonalejšího nebo vyššího, štědrost a ušlechtilost. Dále je spojován se svobodomyslností, dalekosáhlými vizemi, vysokým morálnm standartem a filosofickými ideály, intelektuálním bohatství a kulturním rozhledem. Kvůli těmto vlastnostem se mu často říká Velký Dobroděj. Jeho stinnou stránkou je poživačnost, výstřelky, inflace ega, excentrismus, extravagance a veškeré možné výstřednosti. Jupiter (řecký Zeus) je nejvyšším bohem antického pantheonu a králem olympských bohů.
Saturn
Lze ho považovat za protipól Jupiteru. Saturn, mnohdy označovaný jako VelKý Škůdce, ve své negativní stránce symbolizuje zákazy, omezení, nedostatek, deficit, hladovění, útisk, represe, podřadnost, provinění a deprese. T hlediska mytologie je Saturn římským bohem, který bývá často ztotožňován s řeckým Kronosem, a tudíž také spojován s pomíjivostí, stárnutím a smrtí, koncem, symbolickými postavami Otce času nebo Smrti s kosou. Avšak saturnský archetyp plní také významnou pozitivní funkci jako princip, který sehrává zásadní úlohu v ustálení naší každonní existence, neboť řídí strukturu, materiální realitu věcí, řád a lineární sled událostí. V souvislosti s procesem porodi (a psychospirituálním zážitkem smrti a znovuzrození) představuje fázi, kdy děložní stahy periodicky vyvíjejí tlak na plod, avšal děložní hrdlo je stále uzavřeno a zdá se, že není žádné cesty ven. V osobní životě vyjadřuje Saturn spolehlivost, vytrvalost, vyzrálost, odpovědnost a věrnost. Je rovněž principem, jenž nás konfrontuje s důsledky našich činů v tomto životě i minulých inkarnací a zastupuje prvek superega, morálního zákonu, svědomí a soudu. Významné saturnské aspkety nám napovídají, jakým kritický výzvám budeme muset v tomto světě čelit, ale rovněž vytyčujepracovní úkoly, které budeme muset vykonat a nabízí nám cebbou příležitost k růstu. Tranzity, jež zahrnují Saturn, obvykle poukazují na kritická vývojová období v životě jedince a vytyčují dobu, kdy se bude třeba připravit na těžkou práci. Do života vnáší prvek obtížných osobních zkoušek a strastí, ale také posilují vytrvalost a vedou k dokončení důležitých úkolů.
Uran
Nutno říci, že tento archtetyp nesouvisí s řeckým bohem Úranem (nebe), jenž uzavřel své děti do útrob země a byl proto na naléhání Gaie vykastrován Kronem. Jak poukazuje Richard Tarnas vlastnosti tohoto planetárního archetypu lze nejlépe pochopit ve spojení s mýtickou postavou Prométhea, neboli Titána, který ukradl oheň z nebes a daroval ho lidem, aby jim poskytl větší svobodu. Uran představuje princip náhlého překvapení vzpoury proti danému stavu, revoluční činnosti, osvobození, duchovní probuzení a emočního a intelektuálního průlomu. Dalé stojí v pozadí náhlého kolapsu vybudovaných struktur, odpovídá za individualizmus a originalitu, revolucionářský náhled, kreativní genialitu, invenci a technologii. Uran ve spojení s procesem biologického narození bývá dáván do úzké souvislosti se závěrečnou porodní fází, kdy vrcholí fyzické nepohodlí a zevní tlaky, a dojde k náhlému vyřešení situace v podobě explozivního vysvobození. Stinná stránka archetypu Urana (Prométhea) nachází své vyjádření v anarchii, neplodné výstřednosti a nerespektování jakýchkoli omezení a zákonů. Lidé, kteří se v důsledku nedostatečného psychologického a duchovního vhledu snaží tomuto archetypu vzdorovat, mohou prožívat překotné a destruktivní změny, v nichž však nevystupují jako aktivní činitelé, ale naopak v roli pasivní a bezmocné oběti. Jestliže se Uran dostává do významného aspektu s jinou planetou, projevuje se tendencí osvobodit v plné míře její planetární archetyp a dát mu prostor k plnému vyjádření, což často probíhá zcela náhlým, neobvyklým, překvapivým a vzrušujícím způsobem.
Neptun
Je dáván do souvislosti s rozpouštěním hranic mezi individuálním já a ostatními lidmi, přírodou, vesmírem, materiálním světem a dalšími realitami mezi já a Bohem. Jedná se o archetyp mystické jednoty, kosmického vědomí, imaginativních a duchovních oblastí. Toto rozpouštění hranic nemusí nutně znamenat transcendenci. Stinnou stránkou neptunských vlivů je ztráta pevné půdy pod nohama, úniky z každodenní reality do světa fantazie, sebeklam, iluze, falešné představy, psychotické narušení vnímání reality a zmatek projevující se závislostí na alkoholu a drogách. Neptun nachází svůj výraz nejen v transcendentní mystické blaženosti, ale také v božské hře mája, která nás drží v pasti samsárického světa, což se může projevovat ryzí čistotou mystického zážitku i psychotickou zmateností. Je nejen podstatou zážitků jogínů a svatých charakterizovaných transcendencí ega, ale může také vést ke ztrátě individuality, jež ústí v dezorientaci a bezmocnosti. Neptun je archetypem idealistických snů a ambicí, tělesného a psychologického uzdravení, duchovní touhy, zvýšené intuice, mimosmyslového vnímání a kreativní imaginace. Jestliže některá planeta vytváří s Neptunem významný aspekt, dochází k jejímu oslabení, zidealizování nebo zduchovnění. Jelikož odpovídající mytologickou postavou je římský bůh oceánů Neptun (řecky Poseidon), bývá tento archetyp dáván do úzké souvislosti s vodou, ať už v podobě amniotického nitroděložního prostředí, tělesných tekutin nebo jezer a oceánů.
Pluto
Představuje archetyp prapůvodní energie - dynamický princip v pozadí kosmického stvoření, univerzální sílu, která je hnacím prvkem vývoje v přírodě a lidské společnosti (kundalini šaktí), ale také ničivou energií (bohyně Kálí, požírající matku). Ovládá základní biologické procesy narození, sexu a smrti, transformativní proces psychospirituální smrti a znovuzrození a instinktivní síly působící v těle a psýché (freudovské id). Pluto vyjadřuje chthonické prvky, podsvětí, ať už ve významu doslovném (podzemí, infrastruktura velkoměst), metaforickém (uličky lásky, organizovaný zločin), psychologickém (nevědomí) nebo archetypálním a mytologickém. Pluto ve vztahu k procesu biologického narození a jeho psychospirituálnímu protějšku - procesu smrti a znovuzrození - koresponduje s fází, kdy je dítě nuceně vypuzováno z matčina těla a v porodním kanálem zápasí o život. V tomto okamžiku dochází k rozpoutání mocných fyzických a instinktivních energií (libidinózních i agresivních). Pluto (nebo také Hádes) je v mytologii znám jako bůh podsvětí. Jakmile Pluto vytváří s jinou planetou významný aspekt, vyznačuje se tendencí zesílet a umocnit její emoční archetypální výraz v takovém rozsahu, že podstatně ovlivňuje život jedince anebo se v něm dokonce projevuje jako kompulzivní síla, což může vést k různým mocenským bojům a konfliktům, ale také k hluboké transformaci.
Stanislav Grof - Psychologie budoucnosti
