Charles Baudelaire

Umělé ráje

poživač opia

Jestliže Ann žila,určitě jsme po sobě v obrovském londýnském labyrintu navzájem pátrali,možná jsme byli pár kroků jeden od druhého,avšak na londýnské ulici je to dostatečná vzdálenost k věčnému odloučení.Po několik následujících let jsem doufal,že žije,a pamatuji si,že během mých návštěv Londýna jsem si bedlivě prohlížel tisíce ženských tváří v naději,že najdu tu její.Kdybych jí byl byť na vteřinu zahlédl,poznal bych ji mezi tisíci,neboť i když nebyla hezká,měla jemný výraz a půvabné držení hlavy.Hledal jsem ji,jak jsem již řekl,s nadějí.Ano,hledal jsem ji po celá ta dlouhá léta.Ale nyní bych se již bál ji potkat,a ta její strašná rýma,která mě tolik děsila,když jsme se loučili,je mi dnes útěchou.Již si ji nepřeji vidět,ale sním o ní,a nikoli bez potěchy,jako o člověku,který již dlouho leží v hrobě-a rád bych věřil,že v hrobě Magdalénině.Sním o ní jako o člověku,který byl snad odňat tomuto světu dříve,než pohana a barbarství poskvrnily a znetvořily její bezelstnou přirozenost a surovost darebáků dorazil trosku,které oni zasadili první rány. A tak jsem se,ó Oxfordská ulice,ty macecho s kamenným srdcem,která jsi naslouchala vzdechům sirotků a pila slzy dětí,konečně vymanil z tvé moci.Nadešel čas,kdy mi již není souzeno bolestně polykat metry tvých nekonečných chodníků a zmítat se v strašlivých snech nebo nespavosti z hladu.