Za devatero horami,devatero řekami na konci světa mezi větami,rýžuje zlato láska.

Za okny poslední okvětní lístečky karafiátu zvadly.Je 17. listopad a všechny rudé ideje na dlažbu,jak starý žebrák padly.Občané v nadšení k nebesům zvedají ruce.Český lid se probudil.Sametová revoluce...  

Dnes již není svět tím co kdysi býval.Naší společnou koevolucí jsme se dostaly do fáze,kdy mozek se stal jakýmsi superpočítačem,jež hltá do sebe kvantum informací a dále je vyhodnocuje a třídí dle svého naprogramování.Jsme predestinování k tomu,abychom jako lidstvo vystoupily z doby temna,ze stínu...

Mýdlové bublinky poletují multivesmírem a s každou další myšlenkou plodí ze svých útrob klon sebe sama.Uvnitř malá stvoření,plně ponořena do hry iluzí,odkrajují svá utrpení. Tam kam ani oko vševidoucí nedohlédne, skrývá se za víčky snících, skutečnost, pravda.  

Jdeš slepý ulicí ,v zádech kavalérie mrtvol nesoucí tvá nekonečná utrpení,resentimenty minulosti.Ve strnulosti ducha opíjíš se laciným burbónem.Jsi sedimentem na dně společnosti a ve tvé tváři spatřují hvězdy nenávist,trpkost a zahořklost k životu samému.Nevíš odkud jdeš a kam jsi byl...

Tak se tebe,tebe pole ptám,kde zasel jsem se tu já?To snad jen bedly ví.

Na chvíli bílý obláček zastřel slunci zrak,a pak rozpustil se jak všechna předchozí slova,jež z úst zazněla. Do jitřenky mlčky plují mé myšlenky.Už jen oči do víček vnořit a stát se snícím uprostřed bdění.Usnout s vůní na rtech.

Jsem tichou nocí,oblékám se v hvězdnou oblohu.Splývám s hladinou v jednotku času,co hladí mou lebku,když na věky svá víčka do spánku ponořím.Květy zvadnou a líce obratí se v rub,již více nevrátím se do zítřků.

Sám sebou vržen v osud a jím v osla na němž sedím jsem proměněn.

V ústrety svého srdce v smradlavou žumpu vylité,pěsti svírám touhou po životě.V čarovném spánku kráčeje po rotující kouli myslí uchopuji vše,jež zdá se býti skutečné.Mé myšlenky jak tečky berušek,tak malinké,nepatřičné,netečné zraku stvořitele,mihotají se ztajeny v prostoru za zrcadlem.