Kameny chrámů-Antoine de Saint-Exupéry

Citadela,poslední a životní dílo Antoine de Saint-Exupéryho,bývá obdivováno pro svou hlubokou moudrost,vroucnost duchovního vyznání vpravdě lidského srdce,ale i pro vznešenou nesnadnost svého stylu .Výběr překladatelky a přední znalkyně Exupéryho díla u nás Věry Dvořákové může být tím nejvhodnějším úvodem pro ty čtnáře,kteří se s Citadelou dosud nesetkali,a neprotkali se s  tenkými vlákny Exupéryho poznání,jež obmotává srdce toho,kdo upřel zraky ke svým hloubkám.

Slepý je ten,kdo vidí člověka jen v jeho jednání,kdo myslí,že se člověk zjevuje jen v činu či v hmatatelné zkušenosti nebo v tom,jakých požívá výhod.Pro člověka není důležité to,co mu v určitém okamžiku patří.Ten člověk na procházce nemá ani hrst klasů,které promnul v dlani,ani plod,který utrhnul.Ten,kdo mne následoval do války,je plný vzpomínek na svou milovanou,třebaže se jí nemůže dotknout,ani ji vidět  nebo sevřít v náručí,a třebaže ona na něho dokonce ani nemyslí,protože v tu časnou ranní chvíli tam v dálce na svém loži ani nežije pro svět,zatím co on vdechuje širou poušť a cití onu sílu,jež ho táhne.Je jako nepřítomná,jako mrtvá.Spí.A přesto nese ten muž břemeno její existence.břemeno něhy,která zde není,která spí v zapomenutí sebe samé jako zrnko na sýpce,břemeno vůní,které sám nevdechuje,břemeno vodotrysku,které sám neslyší,který však přesto ševelí a tvoří srdce jeho domu,a také břemeno říše,kterým se odlišuje od všech ostatních.