Skutečnost není dobrá ani zlá.Skutečnost je taková jaká je.To jen my máme tu schopnost vše převádět do slov a vnímat jako oddělenost,dvojnost,tedy to,že skutečnost je jedním z pólů a ten druhý neprojevený je jen našim ideálem,nebo-li snem o skutečnosti,který je neskutečný,neexistující.Vesmír,příroda,vše již v synchronicitě je,není v rozporu samo se sebou,v konfliktu se životem,tedy záměrem Božím.Popisuji-li skutečnost,už to není skutečnost,ale jen popis,symbol,slovní abstrakce.Tudíž je nasnadě opustit svět pojmů,myšlenkových obrazů a víru v onu sugesci,která je příčinou i následkem utrpení.Vytvářením konfliktu a vzpoury proti jedné ze sugescí,názoru,či myšlenky mě oddaluje od skutečnosti,že není nic co zde bylo oddělené od podstaty,od Boha,od jednoty.Takže pokud tedy uvěříme iluzi,že se mělo něco stát,tak věříme jen lži,myšlence o skutečnosti a pravda ujíždí s oním vlakem jednoty a tak mi nezbude nic než zůstat v tomto zapadákově jež je pln klamných verzí jedné a též lži,lži o dvojnosti.Je to hypnotický stav mysli a my jsme snící.A pokud tedy sním,setrvávám v tom snovém stavu,uniká mi ona jediná pravda,jež je zastřena mračnem mé mysli,představami a idejemi.Vycházím-li jen z mysli,nejsem s to procítit přítomnost a ztratit se tak ze světa pojmů a konstrukcí mentálního světa.Nevědomě halím skutečnost v temný kabát mysli a odvracím svůj zrak od boží podstaty všeho.

Jsem světlem.Koncem ve tmě.Či snad jen konceptem mě?Myšlenkou já pro kterou tak trpím.A jsem-li světlem,musím býti i ve tmě.Má mysl je klecí a já vězněm.Tak Bože prosím veď mě.Ven z toho žaláře,ven z tohoto divadla jež má mysl zinscenovala.

A teď když má slova v prosbě směřují k Bohu,ke komu vlastně směřují a z čeho vycházejí?Kdo je ten kdo prosí a koho prosí?Odevzdávám se vyšší síle,vyššímu principu,protože nejsem s to poznat,že vše co vytváří konflikt a zdánlivé odtržení od absolutna je jen svět myšlenek.Naučili jsme se vnímat věci kolem,jako něco statického,oddělného od sebe a tak prožíváme smutek z oddělenosti,ze samoty a netušíme,že to co nám signalizuje pocit samoty je jen vzdalování se od sebe sama.Jakoby mysl podvedla duši a už ani nevěříme,že my jsme těmi Bohy,kteří tvoří svůj vlastní svět,svou vlastní fikci,tedy matrix,onu iluzi skutečnosti,jež je našim utrpení a jež bude i utrpení pro naše potomky dokud se neodevzdáme univerzální síle,síle lásky,která rozpouští všechny myšlenky v jedno nekonečné a světlem prozářené Já.Ve stavu zamilování zažíváme Boha,Boha kterého vidíme v očích,jež jsou zrcadlením duše.Poznáváme skutečnost,že ona božskost je v nás už od počátku.S láskou na svět přicházíme,jenže jak se učíme vědomostem a cvičíme intelekt uniká nám ona krása jenž je zjevná,ale slovy neuchopitelná.

Pořád tedy věříme lžím.Věříme tomu,že je tu pořád co uctívat a tak se stavíme do role jakýchsi žebráků prosíci o milost.Ano dalo by se říct,že úcta k druhému je morálním kodexem,avšak musí pramenit z úcty k sobě samému.Uctíváním Boha jako něco odděleného od mé podstaty je navrácení se zpět do světa protikladů a tady Boha zřít nelze.Pokud si tedy uvědomím,že vše ve vesmíru je záměrem Božím a vše je stvořeno s jeho vůlí,musím být i já tím záměrem,vůlí,čili Bohem,který je jaksi skryt za světem myšlenek a jejich projekcí.

Rozdělili jsme svět do mnoha protikladů.Na schopné a neschopné,na mocné a nemocné,a tak bych mohl pokračovat až do vyčerpání své slovní zásoby. Objevy moderní vědy nás tedy mají ujišťovat ve tvrzení,že tzv. paralelní světy,vesmíry,které se našim vědcům podařilo objevit,jsou stejnou iluzí a stejným snem o kolektivní skutečnosti,jako tento náš svět.Na rovině jevů všechny tyto věci existují,ale  na úrovni vědomí jsou jen snem a jakousi dimenzí,kterou procházíme,abychom se mohli znovu zrodit ve světle pravdy a jednoty,jež neobsahuje další dělitelné objekty.